Už jste někdy potkali blankošek? Nemám teď na mysli podepsaný cenný papír bez vyplněné částky. Naopak, částka je vyplněná a hraje v celé historce úplně zásadní roli. Blankošek, tedy výzva na zaplacení přibližně půlmiliardy korun ročně, je doručován společně všem daňovým poplatníkům - a přednostně Pražanům - každý rok od momentu schválení projektu tunelu Blanka.
Jak jsme k této částce dospěli? Odhadované celkové výdaje kolem 35 miliard (v sumě není zahrnuta předpokládaná cena zastavěných pozemků, ale nenechte se chlácholit, nějaká ta miliarda se určitě ještě objeví) dělíme předpokládanou životností stavby, kterou si s velkým optimismem dovolím odhadnout na nějakých sedmdesát let. Dobře, řeknete si nejspíš, pomineme-li dávno diskutované a určitě již beznadějně utopené náklady v souvislosti s překročením plánovaných výdajů, proč vlastně má být na takové informaci něco zajímavého? Jde přece o obyčejný účetní odpis, připadající na jeden rok, spočítaný z celkové pořizovací ceny. Odpis stanoví náklad opotřebení, ke kterému dochází v souvislosti s držením nebo využitím hmotného majetku a týká se prakticky všech majetkových položek s několika málo výjimkami (pozemky, umělecké předměty, finanční aktiva). Je tomu tak proto, že většina majetkových položek ztrácí svoji hodnotu stárnutím. Za sedmdesát let - nebo dříve - možná povede páteřní trasa individuální dopravy mimo centrum a tunel nebude potřeba. Dojde k morálnímu zestárnutí. Nebo bude dílo po sedmdesáti letech existence pro svůj další provoz vyžadovat zásadní rekonstrukci a nejspíš i rozšíření – vsadil by si někdo z vás, že to nebude znamenat dalších třicet nebo čtyřicet miliard? V tomto případě sehraje rozhodující roli prosté fyzické zestárnutí. Tak jako tak, částka doposud vynaložená bude za nějakých sedmdesát let spotřebována.
Odpis tedy odhaduje tu část z celkové hodnoty, kterou majitel každý rok na svém majetku ztrácí. Pokud majetek náležitě využívá, pak je tato ztráta vyvážena nějakým užitkem – alespoň tehdy, pokud za rozhodnutím o pořízení majetku stály rozumné důvody. Nechci spekulovat, zda fungující tunel skutečně přináší roční užitek vyšší než pět set milionů - plus další roční výdaje související s jeho provozováním. Jako častý uživatel automobilu k cestě napříč hlavním městem bych něčemu takovému možná i přitakal. V průměru na jednoho Pražana to totiž znamená ročně zhruba pětistovku, což je částka srovnatelná s výdaji na likvidaci komunálního odpadu. Podstatně složitější je najít dobrý důvod, proč blankošeky proplácet, když tunel nefunguje. Bohužel: to, co by se mohlo týkat třeba ručního nářadí nebo žíhací pece, totiž, že nepoužívané zařízení není opotřebované a tedy vlastně nestárne (a proto bude použitelné o to déle, o co později se začne využívat), neplatí v žádném případě pro dopravní stavbu. Diskusi nelze vůbec připustit pro morální stárnutí – tunel svou úrovní odpovídá roku, kdy byl projektanty dokončen jeho návrh, a od té doby se veřejné potřeby nezvratně posunují dopředu. Blanka je prostě Blanka 2007 nebo 2008 a pravděpodobně bude z hlediska svého konceptu zastaralá o deset let dříve, než případná Blanka 2017. Nic jiného však nezjistíme ani tehdy, označíme-li jako limitující faktor životnosti (což je pro volbu odpisové metody rozhodující) opotřebení fyzické. Jak už jsme naznačili v příspěvku „Dvakrát přemýšlej, jednou publikuj“ z 29.ledna 2013, zařízení podobného typu, vystavené povětrnostním vlivům, stárne nezávisle na tom, zda je, či není využíváno. Jediný rozdíl je v tom, že reálné stárnutí Blanky bude v takovém případě o několik let (o dobu mezi dokončením návrhu a faktickým vystavením jednotlivých částí stavby vlivům vnějšího prostředí) pozadu.
Pro větší část roku 2014 a zřejmě i celý rok 2015 tak platba z blankošeku není nic jiného, než peníze vyhozené oknem do (tunelového) průvanu.
Jak jsme k této částce dospěli? Odhadované celkové výdaje kolem 35 miliard (v sumě není zahrnuta předpokládaná cena zastavěných pozemků, ale nenechte se chlácholit, nějaká ta miliarda se určitě ještě objeví) dělíme předpokládanou životností stavby, kterou si s velkým optimismem dovolím odhadnout na nějakých sedmdesát let. Dobře, řeknete si nejspíš, pomineme-li dávno diskutované a určitě již beznadějně utopené náklady v souvislosti s překročením plánovaných výdajů, proč vlastně má být na takové informaci něco zajímavého? Jde přece o obyčejný účetní odpis, připadající na jeden rok, spočítaný z celkové pořizovací ceny. Odpis stanoví náklad opotřebení, ke kterému dochází v souvislosti s držením nebo využitím hmotného majetku a týká se prakticky všech majetkových položek s několika málo výjimkami (pozemky, umělecké předměty, finanční aktiva). Je tomu tak proto, že většina majetkových položek ztrácí svoji hodnotu stárnutím. Za sedmdesát let - nebo dříve - možná povede páteřní trasa individuální dopravy mimo centrum a tunel nebude potřeba. Dojde k morálnímu zestárnutí. Nebo bude dílo po sedmdesáti letech existence pro svůj další provoz vyžadovat zásadní rekonstrukci a nejspíš i rozšíření – vsadil by si někdo z vás, že to nebude znamenat dalších třicet nebo čtyřicet miliard? V tomto případě sehraje rozhodující roli prosté fyzické zestárnutí. Tak jako tak, částka doposud vynaložená bude za nějakých sedmdesát let spotřebována.
Odpis tedy odhaduje tu část z celkové hodnoty, kterou majitel každý rok na svém majetku ztrácí. Pokud majetek náležitě využívá, pak je tato ztráta vyvážena nějakým užitkem – alespoň tehdy, pokud za rozhodnutím o pořízení majetku stály rozumné důvody. Nechci spekulovat, zda fungující tunel skutečně přináší roční užitek vyšší než pět set milionů - plus další roční výdaje související s jeho provozováním. Jako častý uživatel automobilu k cestě napříč hlavním městem bych něčemu takovému možná i přitakal. V průměru na jednoho Pražana to totiž znamená ročně zhruba pětistovku, což je částka srovnatelná s výdaji na likvidaci komunálního odpadu. Podstatně složitější je najít dobrý důvod, proč blankošeky proplácet, když tunel nefunguje. Bohužel: to, co by se mohlo týkat třeba ručního nářadí nebo žíhací pece, totiž, že nepoužívané zařízení není opotřebované a tedy vlastně nestárne (a proto bude použitelné o to déle, o co později se začne využívat), neplatí v žádném případě pro dopravní stavbu. Diskusi nelze vůbec připustit pro morální stárnutí – tunel svou úrovní odpovídá roku, kdy byl projektanty dokončen jeho návrh, a od té doby se veřejné potřeby nezvratně posunují dopředu. Blanka je prostě Blanka 2007 nebo 2008 a pravděpodobně bude z hlediska svého konceptu zastaralá o deset let dříve, než případná Blanka 2017. Nic jiného však nezjistíme ani tehdy, označíme-li jako limitující faktor životnosti (což je pro volbu odpisové metody rozhodující) opotřebení fyzické. Jak už jsme naznačili v příspěvku „Dvakrát přemýšlej, jednou publikuj“ z 29.ledna 2013, zařízení podobného typu, vystavené povětrnostním vlivům, stárne nezávisle na tom, zda je, či není využíváno. Jediný rozdíl je v tom, že reálné stárnutí Blanky bude v takovém případě o několik let (o dobu mezi dokončením návrhu a faktickým vystavením jednotlivých částí stavby vlivům vnějšího prostředí) pozadu.
Pro větší část roku 2014 a zřejmě i celý rok 2015 tak platba z blankošeku není nic jiného, než peníze vyhozené oknem do (tunelového) průvanu.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Prosíme o věcnost při komentování příspěvků.