„Vyberte si z katalogu,…až si vyberete, řekněte katalogové číslo sestře.“ Uspokojení z právě nalezené pomoci se pomalu vytrácí z mysli. Auto je na odpis, strom příliš blízko výjezdu ze zatáčky nešlo minout. S vozu jsem vyklouzl rychle, ale pravá ruka, která se přitom potkala s předním sklem, volá po rychlém zásahu.
S tím si neporadím, chce to doktora a pár stehů. Světla nemocniční budovy připomínala maják, který se pojednou vynoří z rozbouřených vln.
„Je nás tu málo, na sál bych vás ještě vzít mohl, ale co potom? …kontroly, převazy, možná infekce, zbytečné riziko,… A hodina práce s tímhle vybavením – nevěřil byste, ale vyjde na skoro padesát tisíc. ...Víte, tyhle náhrady jsou pro nás učiněná spása. Určitě budete spokojen…“ Doktor mi ukazuje katalog na křídovém papíře. Náhrady končetin v nejrůznějších variantách a velikostech. „Zraněná část se amputuje přímo tady pomocí kryotechnologie, necítíte vůbec nic. Umělou ruku vám naprogramujeme tak, že si na tu původní ani nevzpomenete. Dvacet minut a můžete jít. Sestro, připravte řezání…“
Pak jsem se probudil. Půl třetí ráno, bezpečně doma, zdráv a v posteli. Naštěstí. Zjistit, jak vypadá život s protézou sebevíc dokonalou – po tom skutečně netoužím. Podivný pocit z mého snu však zůstává. Kde se vůbec vzal?
Bylo to nejspíš den předtím, když jsme v jednom podniku řízeném zahraniční koncernovou matkou diskutovali na téma manažerské motivace. „Máme pocit, že ti nahoře o nějakou naši aktivitu ani moc nestojí“, stěžovali si tuzemští ředitelé. V podstatě máme jen dohlížet na to, aby se splnilo, co nám naplánují. Kdykoli přijdeme s návrhem, jak něco zlepšit, narazíme na neprostupnou bariéru schvalovacích (ne)pravomocí…“
Jejich rozčarování chápu. Jsou přece odpovědní za svou firmu a svůj tým. Tady se narodili a chtějí tu zůstat. Se svázanýma rukama ale představují snadné sousto pro konkurenci, která je aktivní a hlavně… svéprávná. Když ztratí nejvýznamnější zákazníky, podnik jim bez lítosti zavřou a výrobu přestěhují o pár set kilometrů na východ.
Jádro pudla: Dát zelenou odchylkám, povolit svobodný život dceřiné společnosti, spolehnout se na názor lokálních manažerů, nebo se pustit do léčení zraněné ruky vychází vlastně nastejno. Problémy není možné vyloučit, individuální akce má vždy svá rizika a hlavně… hlavně může stát někoho nahoře mnoho “drahocenného“ času. Unifikovaná protéza stejně jako přesun působiště do jiného regionu jsou řešení, která nás nenaplní štěstím, ale fungují spolehlivě a předvídatelně. Máme je zoptimalizované a aplikují se podle připraveného scénáře. Rychlý efekt vítězí. Lze něčemu takovému vůbec klást odpor?
Tomu kdo spí, vyřeší problém procitnutí. Jako najatí manažeři jste na tom hůře. Vaše firma a vy s ní můžete být tou zraněnou rukou, kterou nikdo nebude chtít léčit. Řešení? Získávat body na své polovině hřiště dokud je čas. Musíte splnit, co se od vás čeká, ale nikdo neříká, že nemůžete udělat více. Ne tehdy, když je hrozba přede dveřmi, ale dříve, vlastně při každé příležitosti. Nenápadně posouvat hranice, být originální, obsazovat více a více prostoru svými vlastními koncepty, a pokud to jde, budovat nepostradatelnost. Hluboce smekám před všemi, kteří to dovedou.
Stát se pasivní součástí jakžtakž fungujícího celku znamená získat na chvíli klid. Dlouhodobé přežití však taková taktika nezaručuje. Manažeři ani controlleři koncernových firem by na to neměli zapomínat.
S tím si neporadím, chce to doktora a pár stehů. Světla nemocniční budovy připomínala maják, který se pojednou vynoří z rozbouřených vln.
„Je nás tu málo, na sál bych vás ještě vzít mohl, ale co potom? …kontroly, převazy, možná infekce, zbytečné riziko,… A hodina práce s tímhle vybavením – nevěřil byste, ale vyjde na skoro padesát tisíc. ...Víte, tyhle náhrady jsou pro nás učiněná spása. Určitě budete spokojen…“ Doktor mi ukazuje katalog na křídovém papíře. Náhrady končetin v nejrůznějších variantách a velikostech. „Zraněná část se amputuje přímo tady pomocí kryotechnologie, necítíte vůbec nic. Umělou ruku vám naprogramujeme tak, že si na tu původní ani nevzpomenete. Dvacet minut a můžete jít. Sestro, připravte řezání…“
Pak jsem se probudil. Půl třetí ráno, bezpečně doma, zdráv a v posteli. Naštěstí. Zjistit, jak vypadá život s protézou sebevíc dokonalou – po tom skutečně netoužím. Podivný pocit z mého snu však zůstává. Kde se vůbec vzal?
Bylo to nejspíš den předtím, když jsme v jednom podniku řízeném zahraniční koncernovou matkou diskutovali na téma manažerské motivace. „Máme pocit, že ti nahoře o nějakou naši aktivitu ani moc nestojí“, stěžovali si tuzemští ředitelé. V podstatě máme jen dohlížet na to, aby se splnilo, co nám naplánují. Kdykoli přijdeme s návrhem, jak něco zlepšit, narazíme na neprostupnou bariéru schvalovacích (ne)pravomocí…“
Jejich rozčarování chápu. Jsou přece odpovědní za svou firmu a svůj tým. Tady se narodili a chtějí tu zůstat. Se svázanýma rukama ale představují snadné sousto pro konkurenci, která je aktivní a hlavně… svéprávná. Když ztratí nejvýznamnější zákazníky, podnik jim bez lítosti zavřou a výrobu přestěhují o pár set kilometrů na východ.
Jádro pudla: Dát zelenou odchylkám, povolit svobodný život dceřiné společnosti, spolehnout se na názor lokálních manažerů, nebo se pustit do léčení zraněné ruky vychází vlastně nastejno. Problémy není možné vyloučit, individuální akce má vždy svá rizika a hlavně… hlavně může stát někoho nahoře mnoho “drahocenného“ času. Unifikovaná protéza stejně jako přesun působiště do jiného regionu jsou řešení, která nás nenaplní štěstím, ale fungují spolehlivě a předvídatelně. Máme je zoptimalizované a aplikují se podle připraveného scénáře. Rychlý efekt vítězí. Lze něčemu takovému vůbec klást odpor?
Tomu kdo spí, vyřeší problém procitnutí. Jako najatí manažeři jste na tom hůře. Vaše firma a vy s ní můžete být tou zraněnou rukou, kterou nikdo nebude chtít léčit. Řešení? Získávat body na své polovině hřiště dokud je čas. Musíte splnit, co se od vás čeká, ale nikdo neříká, že nemůžete udělat více. Ne tehdy, když je hrozba přede dveřmi, ale dříve, vlastně při každé příležitosti. Nenápadně posouvat hranice, být originální, obsazovat více a více prostoru svými vlastními koncepty, a pokud to jde, budovat nepostradatelnost. Hluboce smekám před všemi, kteří to dovedou.
Stát se pasivní součástí jakžtakž fungujícího celku znamená získat na chvíli klid. Dlouhodobé přežití však taková taktika nezaručuje. Manažeři ani controlleři koncernových firem by na to neměli zapomínat.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Prosíme o věcnost při komentování příspěvků.